Matěj Šindelář.

V roce 2018 jsem se ve svých 18 letech rozhodl nastoupit na vysokou školu v Londýně, konkrétně na obor průmyslového designu. Po úspěšném dokončení ročníku, ze kterého jsem se vrátil do Čech v květnu jsem se ale rozhodl do anglie ještě jednou vrátit, abych si přes prázdniny našel brigádu a přivydělal nějaké peníze. Nakonec jsem našel práci jako barista v jedné kavárně v centru města. Ještě jsem ale vůbec netušil, co mě čeká, a nevěděl jsem, že do druhého ročníku už svým vlastním rozhodnutím nenastoupím.

Jednoho dne mi přišel od mé mamky, které je designérka, obrázek obývacího pokoje. Líbil se mi a tak jsem se zeptal, kde vlastně ten projekt stojí, že bych se tam mohl, až bych se vrátil, podívat. Odpověď, kterou jsem ale dostal mě dost zaskočila, protože ta stavba prý ještě neexistuje, že je to jen návrh. Vizualizace.

Tento okamžik byl pro mě zpětně asi ten zlomový. Hrozně mě zaujalo to, jak je možné vytvořit tak hezký a realistický obrázek. Začal jsem se o toto téma ihned více zajímat, vlastně už ani nevím proč přesně, nedokážu to popsat. Ještě ten den jsem strávil několik hodin hledáním informací o tom jak se vizualizace vytváří, jestli na to existuje nějaká škola a co vlastně potřebuju, abych to mohl taky zkusit.

Po pár dnech se mi podařilo vytvořit moji první vizualizaci interiéru. Když to vidím teď, nebylo to nic moc, ale na začátek to šlo. Poslal jsem to mamce, a ta mi odpověděla, že mi pošle podklady na dětský pokoj, které měla připravené pro jejího tehdejšího vizualizátora, abych si zkusil, jak to funguje v praxi. Za týden jsem jí poslal svůj výstup a zbytek je historie.

Dnes, o několik let později, si uvědomuji, že to byl skutečně průlomový okamžik, který i když to zní jako klišé, změnil můj život. Tehdy jsem si ani nemyslel, že bych se někdy mohl věnovat práci v oblasti vizualizací, ale dnes to dělám a můžu s klidným srdcem říct, že mě živí to, co mě baví.